Také vám ve škole nutili Šopéna?
A nikdy mi to nepřišlo divné, Chopin, Šopén, holt se to tak čte, Polák s francouzským jménem, to se může číst jakkoli.
Jenomže správně je to opravdu šopa. Chopinův dědeček se přestěhoval z Polska do Francie, tam mu polské jméno přepsali do francouzštiny, a jeho syn se vrátil do Polska už s francouzským jménem.
Chopin, původně Szopa.
Der Fliegende André
André Rieu, Petr Novotný hudebního světa, byl včera v televizi.
Viděl jsem jen kousek, ale i ten byl tragický. Holanďan André Rieu se svým programem Der Fliegende Holländer vystupoval kdesi v Německu pod širým nebem, hrál na housle tak sladkobolně, že publikum rozplakal - koneckonců, o nějakou tu slzu se pokoušel i on sám.
Bylo to deprimující a děsivé, ta masa vnímavých diváků, kterým zahrajete na housle Ovčáky čtveráky, oni si popláčou, zatančí a zazpívají - tak, Máňo, a byli sme na kultůře.
Doprovázející Orchestr Johanna Strausse byl humpolácky rozjařený, zejména harmonikář (!) byl oblíbenou figurkou televizních kamer.
A André se svěřuje, jak je mu hudba vším, a přitom se mu v očích protáčejí dolary jak strýčku Skrblíkovi, a orchestr hraje populární melodie, tedy hraje, přicmrndává do zvuku houslí, aby trochu podložil tu melodickou linku toutéž melodií, protože kdyby snad hrál něco jiného, lidi by se v tom asi ztratili, a všichni jsou pěkně omikrofovaní a ze všeho září ta pravá nefalšovaná pohoda...
A pak přiběhne rychlokreslíř, co přiběhne, přiskotačí jako žebrající pejsek, mámo vidíš to, to je kumštýř, a rychlonakreslí kravičku a všichni: A na té farmě krávu měl, hýja hýja hou!
A zase se tleská, a prý následuje skladba pro orchestr, sbor a sólistky, a skutečně přicházejí tři sólistky a zpívají O Fortuna (ne, nemýlíte se, tam skutečně žádná sóla nejsou, prostě zpívají totéž co sbor, jenom jsou krásnější), Rieu diriguje, ale to není dirigent, to je mág, dává do toho všechno, vždyť ta orchestrální bouře jde přímo z něj, a to se vlastně ještě krotí, protože v jedné ruce drží housle a nesmí je rozbít...
Než tohle, pojďme se raději dohodnout, že vážná hudba skutečně zemřela.
Orchestry a jejich labely
Vydavatelů vážné hudby je nepřeberně, a stále přibývají noví. Nejnovějším trendem je label patřící konkrétnímu orchestru.
Že to má smysl, to ukázal už dávno London Symphony Orchestra se svou úspěšnou značkou LSO Live. Ale nejsou jediní. Slavné orchestry opouštějí velká vydavatelství a vydávají se vlastní cestou.
Berlínští filharmonici, Concertgebouw, Halle, San Francisco SO, ti všichni se rozhodli jít vlastní cestou. Proč nezůstali pod křídly velkých společností?
Asi před čtyřmi lety odešel od Universalu Sir John Eliot Gardiner. Všechna jeho produkce měla více než nadprůměrný úspěch. A dnes už vycházejí jeho (tedy MC, EBS a ORR) nahrávky pod vlastní značkou Monteverdi Productions.
Odpovědí na všechna proč asi bude nespokojenost, umělecká i finanční. Nahrávky LSO Live jsou levné, a přece výdělečné. A orchestr si může nahrát, co sám uzná za vhodné.
Nad velkými vydavatelskými domy se zatahuje, podstatnou část (odhaduji to na tři čtvrtiny) jejich produkce tvoří jen reedice. Ale nezatahuje se obecně nad nahrávkami. Těch vychází každý měsíc kolem půl tisíce.
Že to má smysl, to ukázal už dávno London Symphony Orchestra se svou úspěšnou značkou LSO Live. Ale nejsou jediní. Slavné orchestry opouštějí velká vydavatelství a vydávají se vlastní cestou.
Berlínští filharmonici, Concertgebouw, Halle, San Francisco SO, ti všichni se rozhodli jít vlastní cestou. Proč nezůstali pod křídly velkých společností?
Asi před čtyřmi lety odešel od Universalu Sir John Eliot Gardiner. Všechna jeho produkce měla více než nadprůměrný úspěch. A dnes už vycházejí jeho (tedy MC, EBS a ORR) nahrávky pod vlastní značkou Monteverdi Productions.
Odpovědí na všechna proč asi bude nespokojenost, umělecká i finanční. Nahrávky LSO Live jsou levné, a přece výdělečné. A orchestr si může nahrát, co sám uzná za vhodné.
Nad velkými vydavatelskými domy se zatahuje, podstatnou část (odhaduji to na tři čtvrtiny) jejich produkce tvoří jen reedice. Ale nezatahuje se obecně nad nahrávkami. Těch vychází každý měsíc kolem půl tisíce.
Generální zkoušky na Prodanku
V národním divadle se opět nacvičuje Smetanova Prodaná nevěsta.
Ta poslední byla vydařená, s civilními kostýmy i civilním zpěvem. Jen ten barák na scéně nebyl moc dobře vyřešený, protože bylo špatně slyšet, když zpívali v prvním patře.
Pokud můžete, zajděte si na generální zkoušky, jsou 10. a 11. listopadu od 11 hodin dopoledne. (Původní informace, že zkoušky jsou 11. a 12. listopadu byla mylná.) Vstupenky vyjdou docela levně... Premiéra je 12. listopadu večer.
Ta poslední byla vydařená, s civilními kostýmy i civilním zpěvem. Jen ten barák na scéně nebyl moc dobře vyřešený, protože bylo špatně slyšet, když zpívali v prvním patře.
Pokud můžete, zajděte si na generální zkoušky, jsou 10. a 11. listopadu od 11 hodin dopoledne. (Původní informace, že zkoušky jsou 11. a 12. listopadu byla mylná.) Vstupenky vyjdou docela levně... Premiéra je 12. listopadu večer.
Tak vlak ti jede před půl šestou
Tento týden oslavila své šedesáté druhé narozeniny paní Marta Kubišová.
Při té příležitosti jsem pro vás připravil takové medley jejích písní z šedesátých let. Ne že by snad v tom poskládaném textu byl nějaký hlubší smysl, ale jisté poselství a vzkazy tam jsou určitě. A pokud se vyznáte, jistě v něm najdete i dva duety.
Marta Kubišová má svůj recitál v pražském divadle Ungelt.
M. Kubišová - medley
Při té příležitosti jsem pro vás připravil takové medley jejích písní z šedesátých let. Ne že by snad v tom poskládaném textu byl nějaký hlubší smysl, ale jisté poselství a vzkazy tam jsou určitě. A pokud se vyznáte, jistě v něm najdete i dva duety.
Marta Kubišová má svůj recitál v pražském divadle Ungelt.
M. Kubišová - medley
Bravissimo: Řešení prvních dvou kol a ukončení soutěže
Jaké že byly správné odpovědi?
V dirigentových pohybech je tím základním pohyb rukou dolů na první dobu. A protože na poslední dobu se ruce vrací do původní polohy, hned z toho plynou pohyby dvoučtvrťového taktu: dolů - nahoru.
Ve 3/4 taktu se přidává na druhou dobu "úkrok stranou" a vzniká takový trojúhelník: pravou rukou dolů - doprava - zpět šikmo vlevo nahoru.
A konečně ve 4/4 taktu se na poslední dvě doby ruce vrací po původní trajektorii: pravou rukou dolů - doleva - doprava - nahoru.
Beethovenova Pátá symfonie je tou symfonií, kde se první věta diriguje dvakrát pomaleji než je předepsáno. Jde o 2/4 takt.
Skladatelem, který v symfoniích zavrhl klavírní myšlení, byl Gustav Mahler, a klavírními transkripcemi se proslavil Franz Liszt.
A protože vás odpovídalo tak málo, že by bylo až nedůstojné soutěžit, děkuji všem třem soutěžícím a soutěž končím. Třeba mě to přinutí sem psát častěji...
V dirigentových pohybech je tím základním pohyb rukou dolů na první dobu. A protože na poslední dobu se ruce vrací do původní polohy, hned z toho plynou pohyby dvoučtvrťového taktu: dolů - nahoru.
Ve 3/4 taktu se přidává na druhou dobu "úkrok stranou" a vzniká takový trojúhelník: pravou rukou dolů - doprava - zpět šikmo vlevo nahoru.
A konečně ve 4/4 taktu se na poslední dvě doby ruce vrací po původní trajektorii: pravou rukou dolů - doleva - doprava - nahoru.
Beethovenova Pátá symfonie je tou symfonií, kde se první věta diriguje dvakrát pomaleji než je předepsáno. Jde o 2/4 takt.
Skladatelem, který v symfoniích zavrhl klavírní myšlení, byl Gustav Mahler, a klavírními transkripcemi se proslavil Franz Liszt.
A protože vás odpovídalo tak málo, že by bylo až nedůstojné soutěžit, děkuji všem třem soutěžícím a soutěž končím. Třeba mě to přinutí sem psát častěji...
Riley konečně trefil do černého
Moderní hudba našla dalšího příznivce.
Když jsem se začal vážné hudbě vážně věnovat, a to bylo, jestli dobře počítám, někdy v roce 1997, bylo mi jasné, že se v tak rozsáhlém prostoru nemohu pohybovat chaoticky. Tak jsem tedy začal rokem 1800, postupoval kupředu, a občas se maličko vrátil.
Janáček, Mahler, Prokofjev, kde by se vzalo, to jsem neposlouchal. Ale říkal jsem si, že se k nim dostanu - a dostal jsem se. A začal jsem objevovat ten kouzelný svět 20. století, nejdřív jen té první poloviny, a pak jsem se prokousával až do současnosti.
Jenomže - i když mě něco zaujalo, i když se mi něco dokonce trochu líbilo, nikdy v tom nebyla ta vášeň, jako když jsem poprvé slyšel Beethovenu Eroicu. Možná už to ta dnešní hudba nemá, říkal jsem si.
A tento týden jsem si pustil Requiem za Adama od Terryho Rileyho, z roku 1998. A stalo se mi to, že jsem si to začal prozpěvovat a pouštět pořád a pořád dokola... bingo! Vášeň se dostavila.
A tak nad tím přemýšlím: Jak to, že jsem teď nadšený něčím, co by se mi před rokem možná líbilo, čemu bych před dvěma lety naslouchal s trochu kyselým úsměvem (a pokyvoval při tom zadumaně hlavou), co bych před třemi lety odsoudil jako skladbu podobného rázu, které na elektronických klávesách skládá Ross v Přátelích?
Bavil jsem se o tom, jak posloucháme hudbu a proč se nám něco líbí a něco nelíbí, kdysi s docentem Zdeňkem Hedrlínem. On se tvářil, že to ví, já se tvářil, že mu to věřím, moc z toho nakonec nebylo. Ale jistou teorii mám.
Domnívám se, že jsem se prostě rozhodl, že se mi to líbit bude. Prostě mi to při prvních taktech kdesi v mozku seplo a řeklo: Hele, mladej, z tohodle teď budeš úplně odvázanej.
Zdá se vám to nepravděpodobné? S tou Eroicou to ale přeci bylo totéž...
Když jsem se začal vážné hudbě vážně věnovat, a to bylo, jestli dobře počítám, někdy v roce 1997, bylo mi jasné, že se v tak rozsáhlém prostoru nemohu pohybovat chaoticky. Tak jsem tedy začal rokem 1800, postupoval kupředu, a občas se maličko vrátil.
Janáček, Mahler, Prokofjev, kde by se vzalo, to jsem neposlouchal. Ale říkal jsem si, že se k nim dostanu - a dostal jsem se. A začal jsem objevovat ten kouzelný svět 20. století, nejdřív jen té první poloviny, a pak jsem se prokousával až do současnosti.
Jenomže - i když mě něco zaujalo, i když se mi něco dokonce trochu líbilo, nikdy v tom nebyla ta vášeň, jako když jsem poprvé slyšel Beethovenu Eroicu. Možná už to ta dnešní hudba nemá, říkal jsem si.
A tento týden jsem si pustil Requiem za Adama od Terryho Rileyho, z roku 1998. A stalo se mi to, že jsem si to začal prozpěvovat a pouštět pořád a pořád dokola... bingo! Vášeň se dostavila.
A tak nad tím přemýšlím: Jak to, že jsem teď nadšený něčím, co by se mi před rokem možná líbilo, čemu bych před dvěma lety naslouchal s trochu kyselým úsměvem (a pokyvoval při tom zadumaně hlavou), co bych před třemi lety odsoudil jako skladbu podobného rázu, které na elektronických klávesách skládá Ross v Přátelích?
Bavil jsem se o tom, jak posloucháme hudbu a proč se nám něco líbí a něco nelíbí, kdysi s docentem Zdeňkem Hedrlínem. On se tvářil, že to ví, já se tvářil, že mu to věřím, moc z toho nakonec nebylo. Ale jistou teorii mám.
Domnívám se, že jsem se prostě rozhodl, že se mi to líbit bude. Prostě mi to při prvních taktech kdesi v mozku seplo a řeklo: Hele, mladej, z tohodle teď budeš úplně odvázanej.
Zdá se vám to nepravděpodobné? S tou Eroicou to ale přeci bylo totéž...
Bravissimo III/2
První kolo ještě probíhá, ale druhá soutěžní otázka už je tu.
K dnešní otázce mě inspiroval výrok skladatele Vladimíra Franze:
"Kdybych si Bídníky zahrál v klavírním výtahu, tak to nestačí ani k večerníčku."
Pravdou je, že "klavírní myšlení" se v symfonické tvorbě uplatňovalo velmi dlouho a k symfoniím se dělaly klavírní či komorní transkripce. Až přišel jeden skladatel, který tomuto pojetí vyhlásil válku, a přestože ještě finále své čtvrté symfonie na klavír zahrál, skládal pak skutečně symfonicky, polyfonicky, s neklavírními harmoniemi.
Otázka: O jakého skladatele jde?
Bonus: Který skladatel byl znám též svými obdivuhodnými klavírními transkripcemi cizích symfonických děl?
Své odpovědi posílejte na mail bravissimo@centrum.cz do pondělí 25. října 2004.
K dnešní otázce mě inspiroval výrok skladatele Vladimíra Franze:
"Kdybych si Bídníky zahrál v klavírním výtahu, tak to nestačí ani k večerníčku."
Pravdou je, že "klavírní myšlení" se v symfonické tvorbě uplatňovalo velmi dlouho a k symfoniím se dělaly klavírní či komorní transkripce. Až přišel jeden skladatel, který tomuto pojetí vyhlásil válku, a přestože ještě finále své čtvrté symfonie na klavír zahrál, skládal pak skutečně symfonicky, polyfonicky, s neklavírními harmoniemi.
Otázka: O jakého skladatele jde?
Bonus: Který skladatel byl znám též svými obdivuhodnými klavírními transkripcemi cizích symfonických děl?
Své odpovědi posílejte na mail bravissimo@centrum.cz do pondělí 25. října 2004.
Prodlužuji termín
Kvůli mým problémům s mailem můžete na první kolo soutěže Bravissimo odpovídat až do pondělí 18. října.
Magdalena Kožená je Umělkyní roku
Oskaři klasické hudby byli uděleni.
Dnes byly vyhlášeny ceny časopisu Gramophone pro rok 2004.
Nahrávka roku
Mozart Le nozze di Figaro
Concerto Köln / René Jacobs
Umělec roku
Magdalena Kožená
Nejlepší koncertní nahrávka
Grieg. Schumann Piano Concertos
Leif Ove Andsnes; Berlin Philharmonic Orchestra / Mariss Jansons
Nejlepší orchestrální nahrávka
Bax The Symphonies
BBC Philharmonic / Vernon Handley
Kompletní přehled udělených cen naleznete zde.
Dnes byly vyhlášeny ceny časopisu Gramophone pro rok 2004.
Nahrávka roku
Mozart Le nozze di Figaro
Concerto Köln / René Jacobs
Umělec roku
Magdalena Kožená
Nejlepší koncertní nahrávka
Grieg. Schumann Piano Concertos
Leif Ove Andsnes; Berlin Philharmonic Orchestra / Mariss Jansons
Nejlepší orchestrální nahrávka
Bax The Symphonies
BBC Philharmonic / Vernon Handley
Kompletní přehled udělených cen naleznete zde.
Bravissimo III/1
Třetí ročník hudební soutěže právě odstartoval...
Dirigent, zvláštní to postavička... Součástí dirigování je i udávání taktu. A toho se bude týkat dnešní otázka.
Soutěžní otázka: Jakými pohyby dirigent obvykle udává dvoučtvrťový, tříčtvrťový a čtyřčtvrťový takt?
Bonus: Ve které Beethovenově symfonii je první věta tak rychlá, že dirigent udává takt dvakrát pomaleji než je ve skutečnosti předepsáno?
Své odpovědi posílejte na mail bravissimo@centrum.cz do pondělí 11. října.
Dirigent, zvláštní to postavička... Součástí dirigování je i udávání taktu. A toho se bude týkat dnešní otázka.
Soutěžní otázka: Jakými pohyby dirigent obvykle udává dvoučtvrťový, tříčtvrťový a čtyřčtvrťový takt?
Bonus: Ve které Beethovenově symfonii je první věta tak rychlá, že dirigent udává takt dvakrát pomaleji než je ve skutečnosti předepsáno?
Své odpovědi posílejte na mail bravissimo@centrum.cz do pondělí 11. října.
Písně, Chandos a něco navíc
K čemu jsem se v poslední době dostal: Čajkovský, Schubert, Straussové, Bridge, ...
Dostal se mi do rukou (a do CD přehrávače) jedenáct let starý recitál Olgy Borodiny. Borodina je mezzosoprán, což je můj oblíbený rozsah, a na nahrávce zpívá Čajkovského písně.
Písně, to je taková má úchylka, miniatura, kterou kompenzuji své zaujetí halasnými a velkými symfonickými plochami. Čajkovský skládal písně průběžně, nejmenší opusové číslo na nahrávce je šest a nejvyšší 73 (jeho poslední symfonie je opus 74).
Písně jsou to temné, krásné, ruské. Proč, Strašná chvíle, Ani slovo, můj drahý... Třeba ani nerozumíte slovům, ale cítíte tu náladu - pak nalistujete text a ono v něm víc není, jen ta nálada.
Pojďme o 40 let zpátky. Mistrem písní byl Franz Schubert. Umřel mladý, 31 mu bylo (Čajkovský se narodil až o dvanáct let později), a písní stihl napsat asi 700. Naxos se rozhodl je vydat všechny, na jedno cédéčko se jich obvykle vejde přes dvacet. Ani se mi nechce to kupovat všechno, vybírám si podle básníků, autorů textů.
Podobně rozsáhlým projektem je kompletní Lisztova klavírní tvorba. Koupil jsem si Koncertní etudy, CD s pořadovým číslem 20.
Na odlehčení, než se dostanu k 20. století: Sehnal jsem i slavnou EMI mono nahrávku Straussova Netopýra s Elisabeth Schwarzkopfovou. Recenze nelhaly, skutečně jako živé.
Další Strauss, tentokrát Richard, vyšel nedávno remastrovaný na Chandosu. Starší nahrávky jeho symfonických básní v podání Skotského národního orchestru a Neeme Järviho určitě stojí za poslechnutí.
Chandos vůbec vydává zajímavé věci, třeba Franka Bridge (BBC NOW, Richard Hickox) na Super Audio CD. Příjemným překvapením pro mě byly symfonie Sergeje Ivanoviče Tanějeva, a (a to už jsme zase téměř v současnosti) dánského skladatele Pera Norgarda. To "o" má být škrtnuté a nad "a" má být kolečko (a čte se tedy jako "ó"), ale přiznám se, že o přepisech severských jmen do češtiny vůbec nic nevím. Setkal jsem se s tímto skladatelen poprvé, mám jeho miniaturní sborová díla a určitě bych si rád poslechl i jeho symfonie (Ježíšku?).
A abychom zůstali na severu, další báječný počin jsem objevil u vydavatelství Harmonia Mundi. Je to série Baltic Voices Estonského filharmonického komorního sboru (fakt nevím, proč filharmonický komorní, jde asi o 30 lidí) pod vedením Paula Hilliera. Mapuje současná sborová od Litvy po Finsko, od Norska po Ruska. Czrillus Kreek, Veljo Tormis, Arvo Pärt, to abych naznačil alespoň ty estonské.
Tak to je tak zhruba všechno, co jsem si koupil. O Berlizovi, Šostakovičovi, Verdim, Stravinském, Debussym a Kabalevském se mi psát nechce, ale jsou to také podařené úlovky.
Dostal se mi do rukou (a do CD přehrávače) jedenáct let starý recitál Olgy Borodiny. Borodina je mezzosoprán, což je můj oblíbený rozsah, a na nahrávce zpívá Čajkovského písně.
Písně, to je taková má úchylka, miniatura, kterou kompenzuji své zaujetí halasnými a velkými symfonickými plochami. Čajkovský skládal písně průběžně, nejmenší opusové číslo na nahrávce je šest a nejvyšší 73 (jeho poslední symfonie je opus 74).
Písně jsou to temné, krásné, ruské. Proč, Strašná chvíle, Ani slovo, můj drahý... Třeba ani nerozumíte slovům, ale cítíte tu náladu - pak nalistujete text a ono v něm víc není, jen ta nálada.
Pojďme o 40 let zpátky. Mistrem písní byl Franz Schubert. Umřel mladý, 31 mu bylo (Čajkovský se narodil až o dvanáct let později), a písní stihl napsat asi 700. Naxos se rozhodl je vydat všechny, na jedno cédéčko se jich obvykle vejde přes dvacet. Ani se mi nechce to kupovat všechno, vybírám si podle básníků, autorů textů.
Podobně rozsáhlým projektem je kompletní Lisztova klavírní tvorba. Koupil jsem si Koncertní etudy, CD s pořadovým číslem 20.
Na odlehčení, než se dostanu k 20. století: Sehnal jsem i slavnou EMI mono nahrávku Straussova Netopýra s Elisabeth Schwarzkopfovou. Recenze nelhaly, skutečně jako živé.
Další Strauss, tentokrát Richard, vyšel nedávno remastrovaný na Chandosu. Starší nahrávky jeho symfonických básní v podání Skotského národního orchestru a Neeme Järviho určitě stojí za poslechnutí.
Chandos vůbec vydává zajímavé věci, třeba Franka Bridge (BBC NOW, Richard Hickox) na Super Audio CD. Příjemným překvapením pro mě byly symfonie Sergeje Ivanoviče Tanějeva, a (a to už jsme zase téměř v současnosti) dánského skladatele Pera Norgarda. To "o" má být škrtnuté a nad "a" má být kolečko (a čte se tedy jako "ó"), ale přiznám se, že o přepisech severských jmen do češtiny vůbec nic nevím. Setkal jsem se s tímto skladatelen poprvé, mám jeho miniaturní sborová díla a určitě bych si rád poslechl i jeho symfonie (Ježíšku?).
A abychom zůstali na severu, další báječný počin jsem objevil u vydavatelství Harmonia Mundi. Je to série Baltic Voices Estonského filharmonického komorního sboru (fakt nevím, proč filharmonický komorní, jde asi o 30 lidí) pod vedením Paula Hilliera. Mapuje současná sborová od Litvy po Finsko, od Norska po Ruska. Czrillus Kreek, Veljo Tormis, Arvo Pärt, to abych naznačil alespoň ty estonské.
Tak to je tak zhruba všechno, co jsem si koupil. O Berlizovi, Šostakovičovi, Verdim, Stravinském, Debussym a Kabalevském se mi psát nechce, ale jsou to také podařené úlovky.
Ceny a tak různě
Léto mi právě skončilo a Gramec se tedy dočká častější aktualizace.
Prestižní německé ceny Echo Klassik 2004 byly uděleny. Christian Thielemann je Umělcem roku, Anna Netrebko dostala cenu za CD Operní árie (a nedávno jí vyšlo nové album) a Lang Lang za nahrávku klavírních koncertů (Čajkovský, Mendelssohn).
Ceny časopisu Gramophone jsou na půl cesty, Umělec roku ani Nahrávka roku ještě nebyly vyhlášeny. Z celkem patnácti základních kategorií získala Magdalena Kožená dvě ceny. Můžete hádat které.
Vydavatelství Nonesuch vydalo Adamsovo dílo On The Transmigration Of Souls, odezvu útoku z 11. 9. 2001. Hudební ztvárnění tohoto útoku se tím považuje za uzavřené, což se třeba nedá říct o hudební reflexi hrůz druhé světové války, tvrdí se v Gramophonu. Já bych řekl, že takových reflexí už tu několik bylo, a často i podařené.
Nový ročník soutěže na Gramci začne ve středu 29. září.
Leonard Bernstein (*1918)
Před 86 lety se narodil Leonard Bernstein, dirigent, skladatel, učitel.
Když nic jiného, určitě znáte jeho West Side Story. Nebo On The Town (Ve městě) s Gennem Kellym a Frankem Sinatrou. Úplně jinak zní třeba jeho symfonie.
Mě si získal jako dirigent a učitel svými Koncerty pro mladé publikum. Vysílala je i Česká televize, do češtiny byla přeložena jejich knižní verze. Příští měsíc vyjdou na DVD.
Koukněte se na Bernsteinův oficiální web.
Krátce ze světa (DG)
Pár zpráv, většinou od Deutsche Grammophonu.
Klavíristka Hélene Grimaud připravuje nové album, bude na něm Rachmaninova Klavírní sonáta č. 2 a Chopinova Klavírní sonáta č. 2 b moll.
Bryn Terfel se po deseti letech vrací k anglickým písním. Pokračování nahrávky The Vagabond vyjde v únoru 2005.
Lang Lang natáčel s Valerijem Gergievem Rachmaninův druhý klavírní koncert. Nevěřím ale, že bude lepší než Volodosova nahrávka.
Pierre Boulez dirigoval v Bayreuthu Parsifala, s ohromným úspěchem. Boulezovi bude příští rok 80 let.
V 74 letech zemřel Carlos Kleiber. Na DVD vyjdou nově některé z jeho starších nahrávek.
Ztracené nahrávky Leonarda Bernsteina z roku 1953 (tedy ještě velmi mladý Bernstein) se našly a vyjdou na CD spolu s jeho přednáškami u klavíru.
Gardinerův Bach
Dovolená skončila, tak směle do práce...
Deutsche Grammophon vydává docela povedenou edici Collectors Edition, ve které se loni objevil Bach s Johnem Eliotem Gardinerem a EBS, nahrávky už i docela staré, ale pořád ještě pěkné. Devět cédéček, na kterých je Vánoční oratorium, Pašije sv. Matouše, Pašije sv. Jana a Mše v b moll, kterou mimochodem hrál Gardiner předevčírem v Londýně.
Svedl jsem těžký boj, zda si to mám koupit, když už sv. Matouše od Gardinera jednou mám, z Oratoria mám výběr a Mši mám od Giulliniho, a k tomu všemu ještě Bacha nijak zvlášť nemusím, a nakonec jsem ty peníze utratil. Výhodou Collectors Edition totiž je, že je levná.
Na srovnání dvou nahrávek mší jsem si ještě neudělal čas (nákup proběhl včera večer), ale zdá se, že mám jednoho sv. Matouše na prodej...
P. S. Přivezl jsem si z dovolené pár cédéček turecké a kurdské hudby, ale nějak nejsem schopný je okomentovat.
Hlasujte pro Magdalenu Koženou!
Kdo získá prestižní cenu časopisu Gramophone Umělec roku?
Šest nominovaných, všichni by si to jistě zasloužili.
Pierre-Laurent Aimard
Leif Ove Andsnes
David Daniels
Bernarda Fink
Paavo Järvi
Magdalena Kožená
Ale co takhle hlasovat právě pro Magdalenu?
Kam v létě na festival?
Hudebních festivalů jsou po celé Evropě mraky. Takže následující výběr berte pouze jako drobný výsek toho, kam můžete zajet.
Francie
Aix-en-Provence
5. - 31. 7.
Je to na jihu, v teple, a můžete tam zhlédnout Prokofjevovu Lásku ke třem pomerančům.
Británie
Aldeburgh
11. - 27. 7.
Recitál Pierra-Laurenta Aimarda mě láká (leč z časových důvodů nemůžu).
Edinburgh
15. 8. - 4. 9.
Dirigenti Charles Mackerras a Pierre Boulez.
BBC Proms
16. 7. - 11. 9.
Při současných cenách letenek do Londýna je tento festival prostě nutností! Pierre-Laurent Aimard, Joshua Bell, Berlínští filharmonici (Beethovenova Devátá!), Ian Bostridge, Pierre Boulez, Alfred Brendel, Česká filharmonie, Colin Davis, Christoph von Dohnányi, English Baroque Soloists, John Eliot Gardiner (Bachova Mše h moll!!!), Valerij Gergiev (Svěcení jara!), Hélene Grimaud... a to jsem teprve u písmena G!
Rakousko
Bregenz
21. 7. - 22. 8.
Na programu je Bernsteinova West Side Story.
Salzburg
24. 7. - 31. 8.
Bohatý výběr orchestrů: Vídeňáci, Berlíňáci i Londýňáci. Recitály Cecilie Bartoli a Karity Mattily, Nikolaus Harnoncourt a Gergiev a Kirov ve Válce a míru s Dmitrijem Hvorostovským.
Schwarztenburg
27. 8. - 12. 9.
Schubertiáda přináší recitály Iana Bostridge a Anny Sofie von Otter.
Švýcarsko
Lucerne
13. 8 - 19. 9.
Program je nabitý hvězdami. Opět jen stručný přehled jmen: Claudio Abbado, Maurizio Pollini, Daniel Barenboim, Mariss Jansons, Bernard Haitink, Simon Rattle, Valerij Gergiev, Zubin Mehta.
Georgia On My Mind
Georgia, Georgia, no peace I find, just an old sweet song keeps Georgia on my mind.
Georgia, má oblíbená píseň... Spáchali ji Stuart Gorrell a Hoagy Carmichael a existuje v tuctech coververzí.
Ta Charlesova, na kterou mě upozornil Adbar (Ray Charles na dolarové bankovky!) se mi zdá taková uondaná, umolousaná (a ty smyčce! - no kde to jsme?), i když je údajně nejslavnější.
Hádky o nejlepší verzi by asi nebraly konce. Já pochopitelně vím, která je nejlepší, ale na veřejnost s tím nemůžu. Malá nápověda je na konci tohoto článku.
Úplně nejhorší je ale jednoznačně Peter Lipa. Jeho táhlé a ukňučené Geioeieoeirgiaiauoaiauaoeeaueo je tak zoufale nepřesvědčivé, až je to děsivé. Falešný cit vždycky děsí.
A že jsou mezi vámi fajnšmekři, kteří by Lipu jistě rádi slyšeli, vybral jsem z té jeho šestiminutové onanie několik otřesných ukázek. Upozorňujeme, že následující zvukový záznam je drastický.
Poslechněte si:
Peter Lipa: Georgia On My Mind (1:23 min, 650 KB)
A na spravení chuti:
Eva Olmerová: Georgia On My Mind (anglicky; 0:25 min, 200 KB)
Eva Olmerová: Georgia (česky; 0:26 min, 200 KB)
Cornelius Cardew
Představitel anglické avantgardy a jeho Velké učení.
Cornelius Cardew se narodil v roce 1936. Spolu s o rok mladším Davidem Bedfordem patří mezi hlavní reprezentanty anglické avantgardy v 60. letech 20. století.
Jeho Velké učení (The Great Learning) z roku 1969 je inspirováno první kapitolou Konfuciova Velkého učení. Tato poloimprovizační kompozice pro neomezený počet hudebníků a zpěváků má sedm částí ("paragrafů") a trvá asi sedm hodin. Nebývá ale hrána celá. Vlastně nebývá hrána vůbec.
V Paragrafu 2 vystupují zpěváci a bubeníci. Bubeníci představují vodopád a zpěváci budhisty, kteří si pod vodopádem procvičují zpěv. Vodopád nemůže být přehlušen, ale je inspirací pro sílu a čistotu hlasu.
Hlasy bojují prohranou bitvu s bubny. Po více než hodině hlasy umdlévají a mizí, rytmus bubnů se pak semkne a stabilizuje. Hlasy prohrály, selhaly, ale je to očisťující selhání.
"Selhání existuje v kontextu cílů. Příroda nemá cíle, a nemůže tedy selhávat. Lidé mají cíle, a proto selhávají," říká Cardew.
Velké učení je částečně improvizační skladba, dotvořená vždy při svém provedení. Nahrána byla pouze zkrácená verze Paragrafu 2 a Paragrafu 7.
Cardew zemřel v roce 1981.
Poslechněte si: Cornelius Cardew: Velké učení, Paragraf_2 (ukázky ze zkrácené verze, mp3, 3:30 min, 1,6 MB)
Zajímavé rozhovory
Harnoncourt, Chailly, Hampson, Gardiner, ...
Culture kiosque přináší zasvěcené, dlouhé a ohromně zajímavé rozhovory. V tom s Chaillym se mluví i o moderní hudbě, což je téma, ke kterému bude třeba se na stránkách Gramce vrátit.
Culture kiosque přináší zasvěcené, dlouhé a ohromně zajímavé rozhovory. V tom s Chaillym se mluví i o moderní hudbě, což je téma, ke kterému bude třeba se na stránkách Gramce vrátit.
Verdi: Don Carlos
Další opera, kterou jsem viděl v Amsterdamu. Tentokrát je to skutečně "klasika".
Don Carlos má spoustu verzí a je docela zábavné se jimi prodírat. Většinou jde o zkrácení. Verdi psal Dona Carla pro pařížskou operu, v té době nejvýznamnější operní dům, na libreto ve francouzštině. Při zkouškách se ukázalo, že dvě hlavní zpěvačky se nesnášejí, takže byl vyškrtnut jejich společný duet. Následně si baryton stěžoval, že tenor zpívá krásnou árii, zatímco on musí na scéně bezvládně ležet (je totiž mrtvý). Árie byla vyšrtnuta.
Pak se ukázalo, že by diváci po představení nestihli poslední vlak - opera byla znovu zkrácena, tentokrát o čtvrt hodiny. Další změny přišly s italskou verzí. A že v Itálii začínala operní představení později než ve Francii, Verdi nakonec vyškrtnul celé první dějství.
Dnes se obvykle hraje pouze italská verze, ale francouzskou (která by měla být zpěvnější) lze sehnat na nahrávkách.
Děj opery je komplikovaný, zejména na tehdejší dobu. Vše pramení z rozporu mezi dvěma propojenými trojúhelníky, milostným a mocenským. V milostném je španělský král Filip II., jeho syn Don Carlos a Alžběta z Valois, která je s Donem Carlem zasnoubena, a přesto si vezme jeho otce (proč, to je vysvětleno v tom vyškrtnutém jednání - doufá v ukončení války). V mocenském trojúhelníku proti sobě stojí opět Filip II., Carlův přítel Rodrigo a Velký Inkvizitor. A jak už to tak v šestnáctém století bývalo, španělská inkvizice nakonec vítězí na celé čáře.
V amsterdamské produkci byl zvýrazněn mocenský trojúhelník, scéna je všech dějstvích téměř totožná a tvoří jí mramor hrobky španělských králů, s různými menšími i většími vchody a průchody. Občas se na scénu snese obrovský krucifix, tak velký, že jsou Kristovi vidět jen holeně. A když do toho vstoupí svým basem Velký Inkvizitor, celý v rudém, trochu z toho trne.
Hvězdou večera byl pochopitelně tenor Rolando Villazon (Don Carlos), a také dirigent Riccardo Chailly, jehož šestnáctileté angažmá šéfdirigenta RCO končí.
Vivier: Reves d'un Marco Polo
Současnou operu kanadského skladatele Clauda Viviera jsem v pátek viděl v Amsterdamu.
Opera Reves d'un Marco Polo, je poměrně nezvyklá. Především jí chybí děj, což je tak trochu typické pro opery několik desítek let staré. Je to opera řeka, opera rituál, oslava života a smrti.
Název si netroufám závazně přeložit, jsou to sny jednoho Marca Pola, jednoho z mnoha a jednoho každého, protože každý hledá a objevuje.
Opera má dvě části, Kopernikus a Marco Polo. V Kopernikovi je hlavní postavou Agni, která vzývá historické a mýtické postavy: Lewise Carrolla, Merline, Tristana, Isoldu, Mozarta, Kopernika a jeho matku, čarodějnici, slepého proroka a další.
Opera se hrála ve staré tovární hale, kde na jevišti byl písek, který tlumil všechny kroky, a jen pár podstavců na sezení s různě uspořádanými velkými kusy pevné látky, všechno v bílém, a vzadu stálo několik pater lešení.
Agni potkává starého muže s knihou. Muž chvíli předčítá a pak se Agni podaří vytrhnout mu z knihy jeden list. V ten okamžik se začnou látky hýbat a ukáže se, že na všemožných místech jsou poschováváni zpěváci a hudebníci (kterých není mnoho, pouze osm).
Když se všichni probudí, každý dostává od starého muže list z knihy, jenom Agni je to upřeno. Postupně jsou vyvolávány různé postavy, až konečně celý průvod odchází z jeviště. To zůstane úplně prázdné, ale najednou se Agni vrací. Strhne látku z místa, kde na začátku seděl starý muž s knihou - a on tam opravdu opět sedí! Tentokrát ale včas ucukne a zaklapne knihu. Byl to snad všechno jenom sen?
Zpracování scény bylo naprosto fantastické. Skutečně jsem byl zcela přesvědčen, že všichni odešli, takže závěrečné odhalení bylo velkým překvapením. Takových momentů ale bylo víc - jako když si s vámi kouzelník hraje, a i když víte, že máte sledovat jeho prsty a nenechat se zmást, stejně vás vždy obelstí.
I hudebně šlo o náročný projekt. Hudebníci a zpěváci byli postaveni na stejnou úroveň, všichni chodili po jevišti a hráli.
Nebývá zvykem se při popisu oper zmiňovat o přestávkách. Pokud ovšem netrvá několik hodin a pokud v ceně vstupenky není večeře. Docela zdařilý nápad.
Ve druhé části byl písek zakryt, lešení zůstalo a hercům byl vyhrazen jen velmi malý prostor před ním, zbytek zabral už regulérní komorní orchestr. Marco Polo je sérií sedmi nezávislých obrazů, z nichž poslední zůstal nedokončen. Opět chybí příběh či zápletka, vidíme výjevy. Jsou to meditace, přemítání o mystice smrti, o utrpení, o nesmrtelnosti duše.
Žena s dlouho vlečkou stoupá po lešení, úplně nahoře ji muž vlečky zbaví a hodí ji (vlečku) dolů. Za chvíli se ale žena hroutí, schází dolů a tam už na ni muž čeká, s ještě delší a těžší vlečkou, kterou si žena dobrovolně oblékne, aby se z ní ještě jednou pokusila vysmeknout, a nakonec se do ní celá zabalila. Od čeho se to chce odtrhnout, čeho se chce vzdát, a přitom nemůže, nesmí? To jen jako ilustrace, co se asi na jevišti dělo.
Operu nastudovali režisér Pierre Audi a známý dirigent Reinbert de Leeuw. Jak už jsem zmínil na začátku, opera je nedokončená, obrazy z druhé části jsou datovány mezi lety 1977 a 1983, a dána dohromady (nikoli však dokončena) byla v roce 2000 právě dvěma výše zmíněnými pány.
Bravissimo: Řešení 16. kola
Soutěž končí. Jak dopadlo poslední kolo? Kdo je vítězem?
Hudba a šachy. Hudebních děl souvisejících se šachy je poměrně dost, zkuste Google. Soutěžící upozorňovali na Jana Klusáka, Jana Kapra nebo třeba na Vodňanského a Skoumala. Leč v žádné z těch skadeb se nepodařilo najít šachové zahájení.
Přesto se našel někdo, kdo lakonicky a zcela správně odpověděl. Španělské zahájení a Paříž, to jsou správné odpovědi posledního kola. Právě v Paříži a právě se španělským zahájením totiž napsal Bohuslav Martinů svůj balet Šach králi.
Tři body získává za správnou odpověď Loar, ale na celkovém pořadí to nic nemění.
Vítězem soutěže je DaveSil (20 b), na druhém místě Viktor (18 b), třetí místo patří Olině (16 b), čtvrté Hlavovi (14 b) a páté Loar (13 b).
Doufám, že jste si soutěž užili a těšíte se na další ročník. Veškeré připomínky jsou vítány a je za ně předem děkováno.
Pár novinek na Naxosu.
Mendelssohn, Wagner a jeden recitál.
$$OBR6502$$ Na labelu Naxos Historical vychází další (už čtvrtý) disk Ignaze Friedmana. Výběr Mendelssohnových Písní beze slov a opulentní Lisztova Uherská rapsodie č. 2 v cis moll určitě stojí když ne za koupi, tak aspoň za poslechnutí. Ale nekupte to, když Naxos produkuje cédéčka tak levně. Nahrávky jsou ze začátku třicátých let.
$$OBR6503$$ Ve Stuttgartské Státní opeře, která se rozhodně nebojí experimentů, předvedli Wagnerův Prsten jako čtyři nezávislá díla pod čtyřmi různými dirigenty. Teď vychází na DVD poslední díl, Soumrak bohů. Recenze jsou rozporuplné, jak už to u oper, u Wagnera, a u moderního zpracování bývá, ale považuji v podstatě za nutnost toto stuttgartské představení vidět.
$$OBR6504$$ Anne Sofie von Otter a její recitál z roku 2000 na DVD. Tady ta obrazová složka není tak důležitá jako u opery, ale zase je to von Otter, že...
Bravissimo: 16. kolo
Poslední kolo soutěže rozhodne! Nebo ne?
Přiznám se, že ještě zvažuju třetí mimořádné kolo, ale nenapadá mě zatím jiná otázka než jaký klavírista vystupoval ve chvíli pro písničku v Triu z Belleville, a to je, přiznejme si, obtížná otázka.
Otázka šestnáctého kola je ale velmi prostá a dala by se zařadit do kategorie hudba a sport. Jeden český skladatel napsal skladbu popisující sportovní klání: hru v šachy.
Otázka: Jakým otevřením je tato šachová hra zahájena?
Bonus: V jakém městě byla skladba napsána?
Na vaše odpovědi se těším do pondělí 7. června 2004 na mailu bravissimo@centrum.cz.
Bravissimo: Řešení 15. kola
Těžkou otázku jsem položil... Kolik lidí se s ní popralo?
Skladba Petra Iljiče Čajkovského, ve které je odkaz na cara a ve které hrají netradiční nástroje? Je to Slavnostní předehra 1812, která popisuje vítězství Ruska nad Napoleonem, a v jejímž závěru se hraje ruská hymna Bůh ochraňuj cara. A do té hymny střílejí děla...
A že bylo hraní ruské hymny za Stalina zakázáno, prostě byla hymna z předehry vyškrtávána a nahrazována něčím jiným. Dirigent Nikolaj Golovanov to v roce 1948 nahradil kouskem opery Michaila Glinky Život za cara. Taky procarské, ale nikdo to tehdy nepoznal (nebo nepráskl).
Jediné body, které tentokrát rozdám, patří Loar, a to rovnou tři, včetně bonusu. Loar stále na pátém místě, ale ještě má šanci dostat do první trojky, v té je DaveSil, v těsném závěsu Viktor a Olina, na hlavu jim dýchají záda, tedy na záda jim dýchá Hlava na čtvrtém místě.
Jochum et al, čili co koupit
Pokud si chcete koupit nějaká ta cédéčka a hledáte doporučení, jste na správném místě.
Tahra (Harmonia Mundi) vydala moc pěknou edici věnovanou dirigentu Eugenu Jochumovi. Podařilo se mi získat dva komplety, každý o čtyřech discích, stručně mapující nahrávky z let 1933 - 1961. Jsou na nich povětšinou Mozartovy, Beethovenovy a Brahmsovy hitovky. A i když třeba u Beethovena dávám přednost rychlejším tempům, je to skutečně velmi dobře zahraná hudba, nadšená a precizní.
Italský dirigent Carlo Maria Giulini v 60. letech špičkově nahrál pro EMI Verdiho Requiem. BBC/IMG vydala nahrávku ze stejné doby, ale tentokrát natočenou živě (v Royal Albert Hall), a troufám si říct, že je lepší než studiové EMI.
Krzysztof Penderecki je současný polský skladatel. Jeho díla teď postupně vycházejí na Naxosu (ale nevím, jestli půjde o ucelenou edici). Zkuste jeho druhou sonátu pro housle a klavír, ať víte, jak si stojí současná neelektronická vážná hudba.
Když už jsme u Naxosu: Kvartet Martinů pro Naxos natáčí smyčcové kvartety (čí asi?). A určitě věnujte pozornost i jejich americké řadě. Třeba Barberovi a Ivesovi.
Mahlerova Čtvrtá symfonie je zakončena písní až dětsky naivní. Běžně ji zpívá ženský soprán, a až když jsem uslyšel Helmuta Witteka na nahrávce DG s Leonardem Bernsteinem, pochopil jsem, jak zcestné to vlastně je. Wittek je ještě dítě a jeho zpěv má k ženské rafinovanosti daleko. Jde o Bersteinovu poslední nahrávku této symfonie (z roku 1987).
Klaus Tennstedt, podle Gramophonu něco mezi Furtwänglerem a Walterem, řídí LPO s českým programem na nahrávce BBC/IMG. Pokud ještě nemáte žádnou nahrávku Janáčkovy Sinfonietty, směle pro ni sáhněte. Přídavkem dostanete Dvořákovu Osmou symfonii. V mém případě jde už o jubilejní osmou nahrávku. Ty předchozí jsou s Järvim, Kubelíkem, Neumannem, Peškem, Walterem, Harnoncourtem a Davisem, ale zatím opravdu nevím, která je ta nejlepší.
Archipel Records vydává vyčištěné staré majstrštyky. Talichovi a Walterovi jsem neodolal, i když je nutně nepotřebuju. Ale za tu cenu...
Bravissimo: 15. kolo
Včera začalo Pražské jaro, a tak by to chtělo nějakou tematickou otázku.
Leč nenapadla mě otázka úplně jiná.
Sovětský svaz za Stalinovy éry přál pouze té správné hudbě a sovětští skladatelé s tím měli nejrůznější problémy. Ale skladby ruských skladatelů, už mrtvých, alespoň podléhaly cenzuře.
A tak i z jednoho známého díla Petra Iljiče Čajkovského byla jedna pasáž prostě vyškrtnuta, neboť příliš oslavovala cara.
Otázka: O jaké dílo jde?
Bonus: V partituře tohoto díla jsou předepsány i poměrně netradiční nástroje. Jaké?
Na vaše odpovědi čekám do pondělí 24. května na mailu bravissimo@centrum.cz.
Bravissimo: Řešení 14. kola
Pečlivě jste rozebrali klavíry své i cizí a zde jsou výsledky.
Pravý pedál prodlužuje znění tónu i po uvolnění klávesy, a to oddálením tlumiče od strun. Levý pedál tlumí zvuk, a to posunutím kladívek na stranu.
Tím se dostáváme k bonusu: Ke každé klávese náleží jedno kladívko, a to bochá do jedné, dvou nebo tří strun, podle výšky tónu. Posunutí kladívek tedy způsobí, že se rozezní jen dvě ze tří strun, jedna ze dvou nebo hádejtekolik strun z jedné.
V tomto kole soutěžilo pět hudbyznalců, leč ne všichni byli úspěšní. Klávesy, kladívka, struny, občas toho na vás bylo moc.
Tři body získávají Viktor a Olina, dva body (tedy bez bonusu) Loar a JiMo a bez bodu zůstává KrupičkaM.
Celkové pořadí po 14. kole:
1. místo (20 bodů)
Davesil
2. místo (18 bodů)
Viktor
3. místo (16 bodů)
Olina
4. místo (14 bodů)
Hlava
5. místo (7 bodů)
Loar
6. - 7. místo (6 bodů)
Laura, Xofoň
8. - 11. místo (5 bodů)
Ťoma, Koles, Johanka, JiMo
12. - 17. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, Demagog, Nikita, Jantom, Sunniva
18. místo (2 body)
Tibor
Bravissimo: 14. kolo
Zdá se mi, jako bych se trochu opozdil...
Čtrnácté (a tedy předpředposlední) kolo soutěže bude opět věnováno hudebním nástrojům, tentokrát klavíru. Takový klavír, to jsou struny, kladívka, hlada bílých kláves, mezi nimi nějaké ty černé - a dole jsou pedály. Řekněme, že dva. Mohly by být i tři, bývaly i čtyři, ba i žádný, ale zůstaňme u těch dvou hlavních.
Otázka: K čemu tyto pedály jsou, tedy co dělají hudebně a co dělají mechanicky?
Bonus: Jedna klávesa bouchne kolika kladívky do kolika strun?
Na odpovědi se těším do úterý 11. května na mailu bravissimo@centrum.cz.
Šostakovičova Pátá
Včera jsem byl na koncertě. A protože když o tom nenapíšu dnes, nenapíšu to už nikdy, píšu dnes. Jak prosté.
K Pinchasu Steinbergovi a Orchestre de la Suisse Romande se tentokrát přidal norský violoncellista Truls Mork, jehož o je přeškrtnuté, ale já nevím, jak to napsat.
Hrál Schumannův koncert, který mě nijak nenadchl (nemyslím provedením, spíš vůbec svou existencí). Předtím předehru a tance z Prodané nevěsty (mí francouzští téměř přátelé diskutovali o tom, co je to skočná, ale nějak jsem se zdráhal jim to osvětlit), a poté Šostakovičovu radostnou Symfonii č. 5.
Což byl jediný důvod, proč jsem na koncert nakonec dorazil. Vyrazil jsem totiž později, uvízl v zácpě, a když jsem se konečně prodral do parkoviště Uni Dufour, kde obvykle parkuju, bylo úplně plné, což mě rozčílilo, protože semafor hlásil, že tam místo je, a měl jsem sto chutí to otočit a jet domů, nebýt toho Šostakoviče, takže jsem zajel na Plainpalais, což je sice kousek, ale než se tam člověk tak různě vymotá, prostě jsem úvodní takty Prodané nevěsty nestihl.
Pátá je moje oblíbená (nemyslete si, čtvrtá taky), a koncert byl velmi vydařený. Doma mám jen nahrávku s Maximem Šostakovičem a FOK, tuším, a ta tedy příliš vydařená není. Celá je taková utlumená a nevýrazná. Živě s OSR to bylo mnohem lepší, ze smyčců bylo vyždímáno maximum, málem ani nepotřebovaly zbytek orchestru. Tympánista ze svého kufříku s paličkami vytáhl osm párů a jeden z nich byl tedy obzvláště tvrdý.
Tuto sezónu už mě čeká jenom Vadim Repin a večer plný Čajkovského. Včetně mé nejoblíbenější z jeho symfonií. Překvapivě má opět pořadové číslo pět.
Bravissimo: Řešení 13. kola
Velká čtyřka bojuje o vítězství.
Pouze čtyři soutěžící uspěli ve více než dvou kolech Bravissima. A náskok před ostatními soutěžícími si asi udrží až do finále.
Hudebních festivalů jste dokázali vyštrachat spoustu, Viktor si dokonce dal tu práci, že objevil ty úplně zapadlé. Ani s vystoupením Berlínských filharmoniků se Simonem Rattlem v Salcburku jste neměli potíže.
Ve třináctém kole dostanou po třech bodech Olina a Viktor, dva body Hlava.
Pořadí po 13. kole:
1. místo (20 bodů)
Davesil
2. místo (15 bodů)
Viktor
3. místo (14 bodů)
Hlava
4. místo (13 bodů)
Olina
Pořadí na dalších místech zůstává beze změny.
Článek o evropských letních festivalech je právě v tisku.
Bravissimo: 13. kolo
Za chvíli skončí sezóna a přijde léto. Kam v létě? Na festival!
Letních vážnohudebních festivalů jsou mraky. Ať už míříte za koncertem či za operou, vždycky něco najdete.
Otázka: Uveďte tři letní evropské festivaly mimo ČR.
Bonus: Na kterém letním festivalu letos vystoupí šéf Berlínských filharmoniků?
Na odpovědi se těším do pondělí 26. dubna na mailu bravissimo@centrum.cz.
Radost a zklamání z časopisu Gramophone
Jak jsem již referoval, předplatil jsem si britský Gramophone. Je to nářez.
Tak nějak jsem si představoval, že to bude trochu tlustší Harmonie. Kdepak, tyto časopisy míří úplně jiným směrem. Nejde snad o to, že je Gramophone rozsáhlejší, že jej připravuje daleko víc lidí, že má víc reklamy a že je dražší. Je prostě úplně jiný. Daleko více zaměřený na nahrávky; recenze jsou naprosto ohromující co do počtu i kvality. A také je vykutálený. Harmonie by asi nedala na obálku Magdalenu Koženou, pokud by s ní uvnitř časopisu nebyl velký rozhovor. Gramophone ano.
A pak to přiložené cédéčko. Jaksi jsem mylně pochopil, že to bude vybrané CD měsíce. Ale ona je to kompilace z 10 vybraných CD. Což sice není špatné, ale těšil jsem se na něco jiného.
Bravissimo: Řešení 12. kola
Tak málo bodů už jsem dlouho nepřiděloval...
Pouze Olina odpověděla správně, že nejvyšší tón (pětičárkované c) leze z pikoly a nejnižší tón (subsubkontra B) z kontrafagotu. A dokonce našla i skladbu, kde toto B můžete slyšet: Urban Legend pro kontrafagot, smyčce a bicí amerického dirigenta a skladatele Michaela Tilsona Thomase.
Připisuji tedy Olině tři body a na třinácté kolo připravuji směšně lehkou otázku.
Z čeho mám radost
Beethoven, Šostakovič, Callasová a von Otter.
Tak především mám radost z recitálu Anny Sophie von Otter. Bylo to minulý týden v pátek a ještě mi tak různě bloudí hlavou. Až dobloudí, napíšu o něm víc.
A pak mám radost z mých posledních nákupů. Nejenom že se mi podařilo získat Toscu s Marií Callasovou z roku 1953, ale mám i pár opravdových klenotů hudební literatury: Kompletní (32 ks) Beethovenovy klavírní sonáty (s Kempffem) a kompletní (15 ks) Šostakovičovy smyčcové kvartety (Fitzwilliam String Quartet).
Tedy špičková díla, navíc přímo v referenčních interpretacích!
Přes velikonoční svátky mám co poslouchat, takže na shledanou za týden. Ano, mé Velikonoce trvají týden.
G/ASvO
Dvě osobní zprávy před víkendem.
1. Předplatil jsem si anglický Gramophone. Necelých pět liber za časopis se může zdát hodně, ale vzhledem k tomu, že ke každému číslu je přiloženo CD (Editor's Choice, tedy to nejlepší, co bylo minulý měsíc natočeno), je to vlastně zadarmo. To cédéčko bych si asi stejně koupil, a pokud to není zrovna Naxos, vyšlo by mě několikanásobně dráž než časopis.
2. A dnes večer utíkám na recitál Anne Sophie von Otter. Což je naprostý luxus.
Bravissimo: 12. kolo
Po kratším odpočinku opět nová soutěžní otázka.
Tentokrát zabrousíme do velkého symfonického orchestru. Nástroje určitě znáte, z nich vás zkoušet nebudu. Ale máte přehled o jejich tónovém rozsahu?
Otázka: Z kterého nástroje je možné vyloudit nejvyšší tón a jaký to je? Z kterého nástroje je možné vyloudit nejnižší tón a jaký to je?
Bonus: Znáte nějakou skladbu, kde je tento nejvyšší nebo nejnižší tón použitý?
Na odpovědi se těším do pondělí 12. dubna na mailu bravissimo@centrum.cz.
Bravissimo: Řešení 2. mimořádného kola
Konečně to někdo poznal...
Takové to bude jednoduché, říkal jsem si, a ono ne. Ale přemožitel se našel - ukázka byla z Berliozovy Fantastické symfonie.
Tři body získává sunniva (on? ona?) a rozšiřuje tak počet soutěžících na osmnáct. (I když, přiznejme si to, mnozí z nich to zkusili jen jednou, že.)
Proč má Bravissimo přestávku
Již nějakou dobu přemýšlím, proč mi chodí tak málo odpovědí na soutěžní otázku 12. kola. A ono je to tím, že jsem ho zapomněl vyhlásit!
Tak se tedy omlouvám za tuto neočekávanou pauzu a na otázku se můžete duševně připravovat až do příští středy.
Další nemilou zprávou je, že stále ještě nikdo nepoznal hudební skladbu z druhého mimořádného kola, přestože se jedná o jednu z klíčových skladeb 19. století a přestože měla tato skladba (přesně tato ukázka!) důležitou roli v jednom známém filmu (jehož jméno si pochopitelně nepamatuju; hrála v něm taková ta co hrála i někde jinde, trpěla domácím násilím či čím, pak se snad jako utopila, no prostě dráma).
A do třetice: Dneska si jdu poslechnout, jak Juliane Banseová zpívá Mozarta. Byl bych radší, kdyby zpívala Berga, ale člověk si nevybere, že. A k tomu světová premiéra písní Heinze Holligera na slova Christiana Morgensterna. To bude jistě lahůdka. Za domácí úkol si o těchto umělcích najděte něco na webu.
Tlustá opera
Norman Lebrech ve svém článku Outsized talents (Evening Standard) píše o Lucianu Pavarottim a obecně o problému tloušťky v opeře. Nové století podle něj už nepřeje "velkým" zjevům.
Šest monologů a Leningradská
Orchestre de la Suisse Romande, Jurij Simonov a Gilles Cachemaille.
Six monologues de Jedermann pro baryton a orchestr od Franka Martina na mě zapůsobilo velmi silně. Zpíval Gilles Cachemaille (mimochodem také Švýcar, stejně jako Martin) a opravdu to bylo výtečné. Mám sice slabost pro písňové cykly, ale tohle by se mi líbilo, i kdyby mě písně vůbec nezajímaly.
Bohužel, koncert byl nahráván a technici to tentokrát nějak nezvládli. Kousek od mého sedadla, tj. hned vedle xylofonisty a tympánisty byl puštěný odposlech zpěvu. Dost nahlas. Takže orchestr jsem slyšel normálně a zpěv reprodukovaně, navíc zesílený, až to v odposlechu chrchlalo. Chudáci hudebníci vůbec nebyli schopni se soustředit na svůj part, v pauzách se to snažili odpojit nebo přivolat pomoc, ale Frank Martin jim jako na potvoru moc dlouhých pauz nedopřál.
Při závěru šestého, velice niterného monologu, jeden pán vedle v lóži omdlel. Paní vedle se mu snažila pomoci, s kraválem porazila několik židlí, pán vedle mě se rozhodl jí pomoct, ale zakopl na schodech. Naštěstí to nebylo vážné, vstal, oprášil se, Cachemaille dozpíval, všichni tleskali a sledovali, co se to vlastně děje v té lóži.
Asi chápete, že když se mi to přes všechen ten mumraj kolem líbilo, tak to opravdu bylo strhující. Navíc o přestávce přišel technik a vyslechl si od tympánisty několik jadrných francouzských nadávek, které jsem ještě neznal.
Šostakovičova monstrózní Leningradská, symfonie č. 7, už ničím rušena nebyla. Jurij Simonov (proboha, vždyť on už je to starý pán, to ten čas letí) je kouzelník. Tančí, jásá, sípe, vytahuje z orchestru nejrozmanitější zvuky a místy i ztrácí důstojnost (a že je prosím jinak velmi důstojný a seriózní). Sledovat "invazi" v první větě, kdy velmi pečlivě dotváří a manipuluje se zvukem, s hlasitostí každého jednotlivého nástroje, bylo fantastické. Orchestr byl velmi přesný a zdálo se mi, že má z práce se Simonovem radost(což se třeba vůbec nedalo říct o večeru s Paavem Berglundem, o kterém jsem ještě nestačil napsat). Simonov velice dobře gradoval napětí, ve srovnání s klasickou Bernsteinovou nahrávkou začal v invazi se "zlými" tóny později (Bernstein má zlé už smyčce), a musím říct, že se mi už téměř dělalo špatně a jakmile invaze skončila, obrovsky se mi ulevilo a začal jsem zase pravidelně dýchat.
Leningradská vyžaduje velký orchestr, jenom perkusisitů bylo sedm, žestě se blýskaly, všichni se na sebe tlačili, příčné flétny neustále do někoho rýpaly - takový přeplněný autobus to byl. A autobusem se cpe nějaký bláznivý dědek, že chce vystupovat - ne, to je Jurij Simonov, který chce každému hráči osobně poděkovat. Ne že by si to nezasloužili, bylo to výtečné, bylo to senzační, bylo to dokonalé - ale už se tam opravdu nevešel.
Do Bontonlandu pro hudbu
Poslední dobou se tu vyrojilo několik dotazů, kde sehnat hudební nahrávky.
Bontonland v Praze na Václavském náměstí je takovým malým rájem. Oddělení vážné hudby v něm praská ve švech a ještě nikde jinde jsem neviděl širší nabídku.
S hloubkou už to není tak slavné. Onehdá jsem toužil po čtvrté Mahlerově symfonii, našel jsem asi osm různých nahrávek, ale já zrovna chtěl tu devátou (Bersteina s Wittkem na DG). Ale prodavači jsou milí a pokud přesně víte, co hledáte, dokáží mnohé objednat. A pokud nevíte, půjčí vám katalogy, ve kterých si můžete listovat celé hodiny. Máte-li do Prahy daleko, najděte si svůj lokální Bonton, objednávky přijímají i tam.
Prohledávat katalogy na internetu bývá někdy ošidné. Několikrát se mi stalo, že jsem našel nahrávku, která se distribuuje pouze v Americe, nebo sice v Evropě, ale ČR se do Evropy nepočítá. A někdy je objednání na dlouhé lokty, na Harnoncourtovu Mou vlast jsem čekal půl roku.
Nejzávažnějším problémem je ale cena. Když porovnám cenové relace v Praze a v Ženevě, často se pražské ceny liší jen maličko. V některých případech jsou ale rozdíly nehorázné (a to se netýká jen vážné hudby). Za Parsifala s Karajanem chtějí v Bontonlandu dva tisíce. Oproti necelé pětistovce tady se mi to zdá docela silná káva.
Bravissimo: Řešení 11. kola
Jsme ve dvou třetinách soutěže a borci umdlévají...
S otázkou minulého soutěžního kola si poradili jen dva soutěžící, Olina a Viktor.
V mém zmateném výkladu opery správně poznali Rusalku Antonína Dvořáka, která - omámená vidinou nabídky kvalitního sexu - slíbí čarodějnici, že jí dá vše, co má, pokud jí učiní člověkem. Z operního hlediska je jistě navýsost nevhodné, že si čarodějnice vezme její hlas.
Současnou nejznámější představitelkou Rusalky je asi Renée Flemingová.
Připomínám, že druhé mimořádné kolo stále ještě nemá svého vítěze!
Pořadí po 10. kole:
1. místo (20 bodů)
DaveSil
2. - 3. místo (12 bodů)
Hlava, Viktor
4. místo (7 bodů)
Olina
5. — 6. místo (6 bodů)
Laura, Xofoň
7. — 10. místo (5 bodů)
Ťoma, Koles, Johanka, Loar
11. — 16. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, Demagog, Nikita, Jantom, JiMo
17. místo (2 body)
Tibor
Carmen ve Státní opeře
Helena Havlíková recenzuje novou inscenaci Carmen v režii Zdeňka Trošky.
Závěr recenze je delikatesní:
"Carmen ve Státní opeře je inscenace, která bude jistě všeobecně stravitelná nejen v rámci EU, ale určitě také pro konzumenty od Tokia po Washington (tam má Plácido Domingo horší). Toto zjištění je svým způsobem povzbuzující. Carmen ze Státní opery zcela jistě projde výstupní kontrolou celosvětové spotřební sítě podobně, jako všude stejně chutnající hamburgery od firmy McDonald's. Je-li tato Carmen důkazem, že situace v našem operním průmyslu začíná srovnávat krok se světovými standardy, berme to tak, že lidé se občas potřebují rychle nacpat - čím víc majonézy, tím líp. Na opravdovou hostinu však asi zamíří jinam."
Celá recenze zde (Lidovky).
Bravissimo: 2. mimořádné kolo
První mimořádné kolo Bravissima s úspěchem přežilo několik měsíců. Tentokrát to však bude velmi prosté, a proto spíš na rychlost.
A opět, kdo odpoví první správně, má tři body, ostatní nemají nic.
Ze které hudební skladby je tato ukázka?
Na správnou odpověď se těším na mailu bravissimo@centrum.cz. Pokud někdo pozná, jaký orchestr to hraje, bude ze soutěže vyloučen a vstoupí do síně slávy.
Bravissimo: 11. kolo
Na téma opera.
Někteří skladatelé jsou opravdu blázniví. No řekněte, napadlo by vás napsat operu, v níž hlavní postava hned na začátku oněmí a když se jí konečně hlas vrátí, opera skončí?
Otázka: Co je to za operu, kdo ji napsal a proč ona postava oněmí?
Bonusová otázka: Kdo v současnosti tuto postavu zpívá (ehm, mlčí) ve světových operních domech?
Na vaše odpovědi se těším na mailu bravissimo@centrum.cz do pondělí 15. března 2004.
Bravissimo: Řešení 10. kola
Tentokrát jste si zuby vylámali především na bonusové otázce.
Žili byli dva hudební skladatelé, Richard Strauss a Johann Strauss mladší, a část Richardova Tak pravil Zarathustra a část Johannova Na krásném modrém Dunaji byly k slyšení ve filmu 2001: Vesmírná odysea.
A úvod ze Zarathustry je také znělkou České sody (a jejích následovníků).
Tři body si tentokrát vysloužili DaveSil, Viktor a Xofoň, po dvou bodech mají Koles, Johanka, Loar a Olina.
DaveSil si tedy zatím neotřesitelně uzurpuje první místo, Viktor vytrvává se svém zběsilém tempu a z tříbodového peletonu se vylouplo skupinka, o které jistě ještě uslyšíme. Víc té sportovní terminologie neumím, promiňte.
Pořadí po 10. kole:
1. místo (20 bodů)
DaveSil
2. místo (12 bodů)
Hlava
3. místo (9 bodů)
Viktor
4. - 5. místo (6 bodů)
Laura, Xofoň
6. — 9. místo (5 bodů)
Ťoma, Koles, Johanka, Loar
10. místo (4 body)
Olina
11. — 16. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, Demagog, Nikita, Jantom, JiMo
17. místo (2 body)
Tibor
Bída české operní publicistiky
Kam až sahá vata v operních recenzích Evy Vítové.
K tomuto zamyšlení mě vyprovokovala recenze Evy Vítové z Harmonie 1/2004. Psala o ženevské inscenaci Káťi Kabanové: "Všemu vévodila Káťa Cheryl Barker (...), jejíž výkon byl vpravdě titulní, plně rozvinutý v dobré češtině, výrazově cudně verohodný, pěvecky lahodně samozřejmý."
A tak jsem si vzpomněl, jak jsem se nevhodně usmál, když Barkerová skočila do řeky. Zazpívala totiž: "A čeba umčít!" Najednou mi z té recenze Janáčkovy opery (dvě třetiny stránky) začaly vystupovat fráze, které jsem předtím přecházel. Zalistoval jsem několika dalšími čísly Harmonie a zděsil jsem se.
Vítová má hranici líbí-nelíbí úplně jinde než já. Dejme tomu, je to její (a mé) právo. Vítové se ale líbí skoro všechno. Má-li drobné výhrady ke scéně, zřejmě jste větší zhovadilost ještě neviděli, a pokud snad maličko zašťourá do pěveckých výkonů (a to už tedy opravdu musí být), opera bude do dvou týdnů stažena pro totální neúspěch.
A tak jsou tedy všechny opery nadprůměrně podařené, což bohužel může ve čtenáři vzbudit naprosto mylný dojem, že kvalita českých a zahraničních produkcí je zcela srovnatelná. A to bohužel není. Já sám bych už do Státní opery nevlezl, jejich verdiovské kreace mě dlouho nenechaly klidně spát. A jsou lidé, co už ani do Národního nechtějí chodit, aby si nezkazili vkus. Jezdí raději do Vídně. Pokud jste viděli předposledního Dona Giovanniho ve Stavovském, asi jezdíte s nimi.
Jenže když je inscenace Státní opery ověšená superlativy, co chcete navěsit na Berliner Festwochen? A když je Jiří Bělohlávek vynášen do nebes, co s Valerijem Gergievem? Smutná pravda je taková, že najít v Praze za posledních několik let tři kvalitní operní inscenace, je téměř nadlidský úkol (tisíceré díky za Radoka!).
Dojemná operní frazeologie a recenzní vata mě ale drásá ještě víc. Vítová používá tři hlavní mustry: Buď dirigent, režisér atd. pochopil a umocnil skladatelovu genialitu a zpěváci jej následovali, nebo režisér a scénograf trochu zaváhali, ale díky dirigentovi a zpěvákům se geniální dílo podařilo, anebo naprosto zcestná opera dostala díky geniálnímu dirigentovi, režisérovi atd. zcela nový smysl, který zpěváci dokonale vystihli.
Prostředky, jimiž jsou tyto cíle naplněny, jsou pouze pro silné žaludky:
- vysoce emocionální hudební divadlo slavilo svůj triumf
- nastudoval se sobě samozřejmou precizností, napájenou střeženým smyslem pro výstavbu celé linie
- intimně chápaný propalující oblouk velkého citu
- inscenační idea byla natolik kompaktní, že jednoznačně zaujala
- drama se přímo zhmotnilo a zpětně dalo vyznít hudbě s ještě větší emocionalitou a dynamičností
- drásavě poutavá scéna loučení, v níž náznak tance drtivě zesiluje bezvýchodnost situace
- skvělý partner vytvořený ze stejného materiálu
- schopnost zřetelně naplnit pocity
- tvořili syté zázemí interpretační kvality, tedy kvality nevídané a vpravdě zaujatě tvůrčí
- bohaté zkušenosti se sečetly a vytvořily podstatu hudební mluvy
- sjednotil emocemi nabitou hudbu a hluboké prožitky
- pěvci vytvořili silné a vrchovatě naplněné role
- jeho široce tesané postavy
- byli oporou jevištního ztvárnění
- přiblížila hudbu a problematické libreto současnému divákoli prostředky současnými, tomuto dílu podpůrnými a divácky srozumitelnými
- k textu přistoupila hudba
- to vše zákonitě probarvilo druhou půli večera a strhlo na sebe ve vzájemné komparaci výslednou pozornost
- jen málokterý operní pěvec by tak složitou roli dokázal naplnit k plnému zaujetí obecenstva
- zůstává na pěvcích, aby velké role zvládli natolik, že s nimi v určité míře obstojí i dílo samo
- naplnil svůj úkol bezezbytku jak pěvecky, tak výrazově, a dal tím inscenaci pevné kontury
- je rolí natolik dějově přímočarou, že těžko může na dnešní scéně získat divácké sympatie, a přesto se mu to podařilo díky pěvěcké kondici a dobré barvě hlasového fondu
- plně využila příležitostí, jež jí tato role skýtala
- díky bohatosti hlasu pěvců využil hloubky scény k výsledné působivosti
- naplnili hudební nastudování dobrým stabilním výkonem, jemuž však chybělo více dynamického čeření
- projevovali velmi dobrou hereckou schopnost a pohybovou kondici, hlasově neexcelovali, ale naplnili role muzikanstvím
- vnesl na scénu jiný přídech
- režijní idea napovídala o touze nechat nerušeně plynout tok hudby a dát prostor velikému oblouku proměn vztahových rovin
- k tomu napomohlo plynulé souznění s výtvarnou složkou inscenace
- svícení odstínů modré a šedomodré halilo plochy hudebního toku, odbočujících z dějového reálu
- čistý divadelní efekt a esence režijního přístupu
- podtext světelného rozhovoru kompatibilně ladil s hudbou, uvolňoval jí prvenství a vjemově ji násobil
- kostým nesl časově překlenující rys od dávna do současnosti
- materiál kostýmů apeloval na podstatu nadčasovosti příběhu
- principiálně dovoloval orchestrální mluvě vrcholit a přetékat
- celek uspokojoval dynamicky oboustranně bohatou strukturou výjimečné partitury
- všechny nuance dokázal naplnit s neuvěřitelnou vstřícností
- úžasná výrazová proměnlivost, k níž dával popud i zázemí nádherný velký a úžasně probarvený hlasový fond
- byla středem představení a silným zážitkem
- bohatě obstál v náročném úkolu
- byl to ten, jenž jde v jejím závěsu, avšak nevede
- bohatsví postavy dávalo pěvci možnost uplatnit technické zázemí a výrazovou odevzdanost,
- blýskl se lehkostí jevištní samozřejmosti
Eva Vítová je evidentně placená od slova, jinak si to nedokážu vysvětlit. "Lehkost jevištní samozřejmosti" asi jinak vzniknout nemůže. Nebo že by hojně schůzovala? Poslední perlička to svým vršením jmen skoro potvrzuje: "Pro nás neznámá intenzita bouřlivosti děkovných ovací jasně vyslovila všeobecný souhlas."
To jako že se hodně tleskalo.
Smetana pod vodou
Máte-li chuť, zkuste následující hudební experiment.
Nechť máte nahrávku Smetanova 1. smyččcového kvartetu e moll "Z mého života". Napusťte si vanu teplou vodou, pusťte si Vivace dostatečně nahlas (tj. hodně nahlas), vlezte do vody a poslouchejte.
Až uslyšíte ono hluchotu předznamenávající čtyřčárkované e, potopte se. Hudba potemní, smíchá se s okolními ruchy...
Zajímavý zážitek.
Myšákovo šedivění
O tom, že smícháním bílé a černé vznikne šedá, pochybuje asi málokdo. A že se z bílé desky a černé desky dá udělat šedivá deska, to už jste asi také zaslechli.
Je třeba říct, že beatlesácké bezejmenné aka Bílé album pro mě bylo skutečně dlouho bezejmenné. To bylo ještě v dobách, kdy jsem neznal Mahlera. Na magneťáku, který pamatoval ještě mládí mého otce, jsem měl kotouč, který se mi moc a moc líbil. Anglicky jsem neuměl, všechny písničky se mi slévaly do jedné superdlouhé, pobroukával jsem si lůkinfrůd glesoňon a byl jsem hepy. Až časem se ukázalo, že to jsou Beatles a že to je Bílé album.
Dodnes k němu chovám jistý sentiment. A když mě v HIS Voicu vyzvali, abych si stáhnul Šedé album nějakého DJ Danger Mouse, které prý úchvatně splácal Bílé album s Černým albem od Jay-Z (což mi ale vůbec nic neříká), tak jsem si prostě stáhnul. A za chvíli jsem pochopil, že tohle není nic pro mě. Beatles na smyčce a do toho nějaké rapování, či co? Děkuju pěkně.
A pak mi to vrtalo hlavou. Vybavil jsem si ten moment, kdy jsem poprvé slyšel Revolution 9 ("number nine, number nine, number nine, eňý-á-dé-dý-to-ááá, úúú, úúú, chr-chr-šptšpt") a k šedivákovi se vrátil, pustil si tohle, onohle, popořadě i na přeskáčku...
Je to špičkově udělaná muzika. Přestože je to žánr, ve kterém se vůbec nepohybuju, nerozumím mu (a při své zaprděnosti mu asi ani rozumět nechci), přestože jsem fanoušek Beatles, tahle muzika je fakt dobrá. Každý den si ji asi pouštět nebudu, ale ostatně Mahlera si taky pouštím nejvýše třikrát týdně.
Závěrečné ponaučení a happyend: Redaktoři HIS Voicu své práci rozumí a já si HV předplatil i na tento rok.
Extra rychlý Richtěr
Z Wagnera už jsem se trochu vzpamatoval a zase padla kosa na kámen. Tentokrát u Čajkovského.
Jsem přítelem svižných interpretací. Jásám u Toscaniniho a usínám u Bernsteina. Ale stalo se: narazil jsem na nahrávku, která i na mě příliš rychlá.
Jde o úvod Čajkovského prvního klavírního koncertu s Richtěrem, Ančerlem a Českou filharmonií z roku 1954. Až jsem se skoro otřásl nad tou vojenskou rázností, která z toho čiší.
Ale jinak je to pěkná nahrávka, velmi vytříbená. A kdyby se vám nelíbila, nebojte se - velmi rychle skončí.
Bravissimo: 10. kolo
Jubilejní soutěžní kolo bude ale opravdu trapně jednoduché, i když trochu tajuplné.
Žili byli dva hudební skladatelé. Měli stejné příjmení, ale nebyli příbuzní.
Žil byl jeden filmový režisér, měl iniciály S. K. a natočil slavný film, ve kterém použil hudbu obou výše zmíněných skladatelů.
Otázka: Jak se jmenují ti skladatelé a ten film?
Bonus: Jaký český televizní pořad je hudebně spřízněn s tímto filmem?
Na vaše odpovědi se těším na mailu bravissimo@centrum.cz do pondělí 1. března 2004.
Bravissimo: Řešení 9. kola
Záplava nových soutěžících - kdo odolá jejich raketovému startu?
Klavírista, jehož jméno jsem chtěl vědět, je jmenuje Arkadij Volodos, a bývá přirovnáván k legendárnímu Vladimíru Horowitzovi.
Tři body získávají Loar, Viktor a DaveSil (který tak stále vede a asi ho jen tak nikdo nesetřese).
Po dvou bodech (protože bez bonusu) pak mají Olina a JiMo.
Mimochodem, pokud byste snad chtěli ohodnotit Volodosův sex-appeal, máte možnost (za odkaz děkuji JiMovi).
Upřesnění pro Olinu: První album Volodos skutečně natočil v roce 1996, ale vyšlo (tj. má copyright) v roce 1997.
Pořadí po 9. kole:
1. místo (17 bodů)
DaveSil
2. místo (12 bodů)
Hlava
3 - 4. místo (6 bodů)
Laura, Viktor
5. místo (5 bodů)
Ťoma
6. — 16. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, Koles, Demagog, Nikita, Johanka, Xofoň, Jantom, Loar, Olina, JiMo
17. místo (2 body)
Tibor
Pánem Prstenu je Karl Böhm
Nejím, nespím, umírám...
Stala se mi hrozná věc. V sobotu jsem si koupil 29 centimetrů cédéček, z toho přesnou polovinu tvoří Wagnerův Prsten. Ano, toto kultovní téměř čtrnáctihodinové scénické dílo, v ještě kultovnějším provedení Karla Böhma z roku 1967.
Odhodlal jsem se k poslechovému maratonu. Čtrnáct hodin se dá zvládnout za jeden den. O Wagnerovi se říká, že má výtečné momenty, ovšem až na ty čtvrthodiny mezi nimi. V páté poslechové hodině jsem se během jednoho takového momentu bohužel zhroutil; nejsem si přesně jist, jestli vyčerpáním nebo radostí, že konečně mám kompletní Prsten.
Teď jsem v rekonvalescenci. Jakmile se proberu, dám vědět.
Bravissimo: Řešení mimořádného kola
Druhá nápověda stačila k tomu, aby mimořádné kolo bylo přemoženo.
K peletonu tříbodových se tak přidává nový soutěžící Viktor. Jako první totiž správně odpověděl, že se začalo v hledišti zhasínat.
V době, kdy se ještě svítilo svíčkami, hořely svíčky v hledišti po celé představení. Všichni na sebe viděli, posunky se dorozumívali, zda se mají v lóži navštívit hned nebo později, a o samotnou operu ani tak moc nešlo.
S plynofikací a následnou elektrifikací operních domů ale hlediště před začátkem představení potemnělo, a tím éra navštěvování skončila. (O tom, zda pod zástěrkou tmy začala nějaká pikantnější dobrodružství, mi není nic známo).
Viktor tedy získává své první tři body a vy ostatní nezoufejte, neboť se pro vás připravuje druhé mimořádné kolo.
Bravissimo: Druhá nápověda k mimořádnému kolu
Stále ještě jsme v limitu "třikrát a dost", ale už je to fakt ostuda...
Mimořádné kolo stále čeká na svého přemožitele. Ani první nápověda nepřinesla správnou odpověď.
Druhá nápověda jest tedy tato: Za všechno může technická vymoženost, která začala být prováděna těsně před začátkem představení. A od té doby se tato věc praktikuje až do dnešních dnů. A nejenom v opeře.
Mail bravissimo@centrum.cz se třese na první správnou odpověď...
Kdo vystupuje v opeře Nagano
Premiéra nové české opery Nagano bude až 8. dubna, ale už teď se můžeme podívat na soupis postav.
Skladatel Martin Smolka napsal pro Národní divadlo operu Nagano na libreto Jaroslava Duška. V opeře vystupují:
Milan Hnilička
Dominik Hašek
Jaromír Jágr
Růžička
Svoboda
táta Hnilička a máma Hniličková
gejša
kanadský brankář
kanadský útočník
ruský trenér
Josef Švejk
Jaroslav Hašek
prezident Václav Havel
Antonio Samaranche
Ten Švejk mě tam děsí...
Nová dávka švédské melancholie
Po Wings In The Night přichází Anne Sophie von Otter s další nahrávkou švédských písní.
Švédská mezzosopranistka Anne Sophie von Otter patří mezi mé oblíbené zpěvačky. U DG jí teď vyšlo nové CD Watercolour, obsahující švédské písně z let 1910-50. U klavíru opět Bengt Forsberg.
Optimální kompilace pro dlouhé zimní večery. Watercolour získala od šéfredaktora časopisu Gramophone ocenění nahrávka měsíce.
Bravissimo: 9. kolo
Po hádání skladatele přichází na řadu něco těžšího: Hádání interpreta.
Klavíristovi, jehož jméno máte uhodnout, je letos 32 let. Klavírem se začal vážně zaobírat až ve svých patnácti letech. V roce 1997 vydává svou první nahrávku, kompilaci klavírních transkripcí. Nahrávka je oceněna mnoha cenami.
Druhé album, tentokrát záznam recitálu, dostává dokonce cenu časopisu Gramophone. Koncertuje po celém světě, k jeho významným nahrávkám patří Rachmaninův Třetí a Čajkovského První klavírní koncert.
Otázka: O koho jde?
Bonus: K jakému slavnému klavíristovi bývá přirovnáván?
Na vaše odpovědi se těším na mailu bravissimo@centrum.cz do pondělí 16. února 2004.
Bravissimo: Řešení 8. kola
Vítám nové hudbymilovné soutěžící!
Osmé kolo jste přestáli bez úhony. Oním tajemným skladatelem byl Maurice Ravel, jehož nejpopulárnější skladbou je zřejmě Bolero a orchestrální úprava klavírních Kartinek.
Ravelův klavírní koncert D dur je jen pro levou ruku. Byl totiž napsán pro klavíristu Paula Wittgensteina, který pravých rukou moc neměl.
Po třech bodech získávají DaveSil, Johanka, Xofoň a Jantom (čímž vítám nové soutěžící), dva body (protože bez bonusu) dostává Hlava.
Pořadí po 8. kole:
1. místo (14 bodů)
DaveSil
2. místo (12 bodů)
Hlava
3. místo (6 bodů)
Laura
4. místo (5 bodů)
Ťoma
5. — 12. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, Koles, Demagog, Nikita, Johanka, Xofoň, Jantom
13. místo (2 body)
Tibor
14. místo (1 bod)
JiMo
Bravissimo: Řešení 7. kola
aneb taneční žně...
V sedmém soutěžním kole jsem se ptal na zahraniční skladatele, kteří zkomponovali nějaké tance. Sešlo se jich docela dost: Johannes Brahms (Uherské tance), Edvard Grieg (Norské tance), Béla Bartók (Rumunské lidové tance), Enrique Granados (Španělské tance), Ludwig van Beethoven (Německé tance) atd.
Slovanské tance si u Antonína Dvořáka objednal jeho nakladatel Fritz Simrock. Ani s tím jste neměli problém, a tak si tři body přičítají DaveSil, Hlava a Laura. Což nám trochu zamíchalo celkovým pořadím...
Pořadí po 7. kole:
1. místo (11 bodů)
DaveSil
2. místo (10 bodů)
Hlava
3. místo (6 bodů)
Laura
4. místo (5 bodů)
Ťoma
5. — 9. místo (3 body)
KrupičkaM, Orionka, Koles, Demagog, Nikita
10. místo (2 body)
Tibor
11. místo (1 bod)
JiMo
Ve Vancouveru experimentují s videem
Na velkých pop&rockových koncertech je to běžné, v koncertních sálech je to velmi neobvyklé - promítání na obří obrazovky.
Za všechno může Bramwell Tovey, hudební ředitel Vancouverského symfonického orchestru. Z levnějších míst (jak už tak bývá zvykem) není na pódium příliš vidět, a tak teď mohou posluchači na koncertech série Musically Speaking sledovat obraz na obrazovkách. I ti vpředu jistě ocení detailní záběr na dirigenta či nějaké sólo. O přestávce se pouští předtočený rozhovor s interprety.
A prý to má úspěch: počet předplatitelů řady Musically Speaking se zdvojnásobil.
Zdroj: Gramophone
Bravissimo: 8. kolo
S vyhodnocením sedmého kola se ještě trochu zpozdím, ale už by tu měla být otázka kola osmého. Tak pojďme na to, hádáme skladatele.
Tento impresionista se narodil v druhé polovině 19. století. Komponoval baletní hudbu pro Ďagileva, často zabrousil do španělských folklórních motivů, složil dva klavírní koncerty, přičemž ten v D dur je trochu netypický. Byl to mistr instrumentace, velmi známá je jeho orchestrální úprava jednoho klavírního díla jistého ruského skladatele.
Otázka: Kdo to byl?
Bonus: Čím je zvláštní onen klavírní koncert?
Na odpovědi se těším na mailu bravissimo@centrum.cz do pondělí 2. února 2004.
Eva Olmerová
Před sedmdesáti lety se narodila Eva Olmerová, nejlepší česká jazzová zpěvačka.
Olmerová byla samouk, zpívala po kavárnách, kde ji objevil semaforský skladatel a režisér Karel Mareš. Nastoupila do Semaforu, ale bylo jí zakázáno účinkovat v Praze, a tak odjel Semafor hostovat se hrou Šest žen do plzeňské Alfy.
Zákazy jí pronásledovaly neustále - její dědeček pracoval ve Velké Británii pro Edvarda Beneše, její (druhý) manžel emigroval, ona sama vrazila jednomu esenbákovi facku (a šla na rok sedět).
V dubnu 1968 natočila svou první LP desku Jazz Feelin' - s Rudolfem Roklem a S+HQ. Desku nazpívala anglicky, v ČSSR byla stažena z prodeje, ale na západě už se o ní vědělo. Když Ella Fitzgeraldová zpívala v Praze, seznámily se spolu, a Fitzgeraldová pak trvala na tom, že s ní musí Olmerová evropské turné dokončit. Pragokoncert ale neobměkčila.
V osmdesátých letech se objevila Olmerová znovu, tentokrát s Michaelem Kocábem, a vydala alba Zahraj pro mne a Vítr je rváč, později pak Dvojčata (s Jitkou Vrbovou) a Svíčka a stín (s Janou Koubkovou a Peterem Lipou).
Eva Olmerová žila bouřlivý a klikatý život, plný zpěvu, alkoholu a drog. Zemřela po těžké nemoci v srpnu 1993. Česká Bessie Smithová.
Update: Nový web Evy Olmerové
Bravissimo: Nápověda k mimořádnému kolu
Přestože už mnozí tipovali, stále se ještě nenašel nikdo, kdo by byl schopen správně odpovědět na otázku mimořádného kola soutěže Bravissimo, a tak sem potupně vrhám nápovědu...
Zde je zadání - již déle než dva měsíce osiřelé, bez jediné správné odpovědi. Snad pomůže, když napovím, že díky technickému pokroku se při představení začalo provádět něco, co dřívější technické možnosti téměř vylučovaly. Něco, co je dnes již zcela běžné.
Co by to asi tak mohlo být? :-)
Má vlast a la Nikolaus Harnoncourt
N. Harnoncourt bezpochyby patří k současné dirigentské špičce. A pokud takový machr natočí nahrávku, ze které mi vstávají vlasy na hlavě, je to jeho problém nebo můj?
Smetanova Má vlast v podání Vídeňáků a pod Harnoncourtovým vedením je skutečně zvláštní a v mnohém netradiční, pokud budeme za tradici považovat českou interpretaci (Talicha, Kubelíka a chlapce, co spolu mluví).
Než se dostanu k podstatnému (totiž k hudbě), pár slov k bookletu. Je to záležitost určená výsostně pro cizince. Místo nálepky "znáte z TV!" tu máme "včetně Die Moldau!" a na samotném CD je fotka pražského orloje. Přesto jsou názvy skladeb uvedeny nejprve česky (včetně Z českých luhů a hájů) a až pak menším písmem v ostatních jazycích. Je to milé, na českých nahrávkách to většinou nebývá česky vůbec. Zábavné je pochopitelně pozorovat, kam se zatoulá interpunkce. Tentokrát to odnesl chudák Bědrich.
První, co mě na Harnoncourtovi zarazilo, je délka Mé vlasti. Přes 83 minut, téměř o šest minut víc než Kubelík 1990! A kvůli této délce je nahrávka na dvou discích.
Harnoncourta lze těžko obviňovat z nepochopení specifik české hudby (jsou-li jaká). Jeho nahrávky Dvořákových symfonií a symfonických básní jsou velmi vydařené. Ale při prvním poslechu Mé vlasti jsem si rval vlasy, za co jsem to vyhodil peníze. Harnoncourt totiž popírá mnohé zvyklosti. Není to jen v tempech, celkový výraz je posunutý, zvýrazňuje žestě, ale zcela jiným způsobem než třeba Kubelík.
Nemám tu po ruce partituru, abych si ověřil, že to, na co jsem zvyklý, je skutečně jen interpretační tradice a nikoli Smetanův zápis, ale myslím, že Harnoncourtovi lze věřit (a koneckonců, pořád to ještě není tak děsivé jako u Norringtona).
Těch nezvyklých momentů je hodně. V Šárce zaváhání a nejistota Ctiradových violoncell po jízdě lesem, výraz pitky a šarvátka, přísně držená tempově na uzdě, což je zpočátku velmi působivé, ale chybí tomu vyvrcholení (Harnoncourt v průvodním textu přiznává předpis frenetico, ale já si frenetico představuju trochu jinak, asi tak jako Kubelík).
Ve Vltavě zcela jiná zpěvnost, hlavní motiv pomalejší (i celkově, Harnoncourtova Vltava má třináct minut, Válkova (1991) jedenáct). Při protékání Prahou expresivnější, s výraznými žesti. Závěr absolutně šokující, to je potřeba slyšet: Harnoncourt a pro srovnání Kubelík. Rozdíl pozná i naprostý laik. Nemohl by někdo z P. T. čtenářů ověřit, co je předepsáno v partituře?
A tak by se dalo pokračovat. Začátek luhů a hájů, majestátnost motivu Andulky, navázání Blaníku na Tábor, zoufale pomalý konec Blaníku atd atd. Po několikerém poslechu už nejsem tak zděšen a začínám akceptovat novinky, které mi byly při prvním poslechu absolutně cizí. Není to špatná nahrávka, i když referenční také není. Pro sběratele je jistě neocenitelná jako příklad toho, jak odlišně se dá chápat notový záznam. Mými favority v interpretaci Mé vlasti zůstávají Košler a Krombholc.
Bravissimo: 7. kolo
Jste plní síly a odhodlání? Tak směle do sedmého kola...
Mezi populární skladby nepopulární hudby patří tance. Kdo by neznal třeba Dvořákovy Slovanské? Jsou krátké, obvykle rytmické a veselé - čím víc se posluchači zavděčit?
Otázka: Napište mi jména tří skladatelů, kteří napsali nějaký cyklus tanců (a připište který). A pozor, čeští skladatelé se nepočítají!
Bonus: Zpátky ke Slovanským tancům. Na čí objednávku je Dvořák napsal?
Odpovědi zasílejte na mail bravissimo@centrum.cz do pondělí 19. ledna. Mimořádné kolo soutěže stále pokračuje.
Co mi nadělil Ježíšek
Byl jsem moc a moc hodný, takže si tohle všechno určitě zasloužím.
Johann Sebastian Bach: Šest suit pro sólové violoncello, J. Bárta
Dan Bárta: Entropicture
Edvard Grieg: Písně, A. S. von Otter
Leoš Janáček: Lašské tance, BSPO, F. Jílek
Ester Kočičková, Lubomír Nohavica: Druhé album
Zoltán Kodály, Vítězslav Novák: Violoncellové sonáty, J. Bárta, J. Čech
Václav Koubek & spol.: Lítám
Magdalena Kožená: Francouzské árie
Svjatoslav Richtěr: Carnegie Hall Recital
Bedřich Smetana: Má vlast, VPO, N. Harnoncourt
Bedřich Smetana: Smyčcové kvartety č. 1 a 2, Škampovo kvarteto
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 1 a 7, CSO, L. Bernstein
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 13, CGO, B. Haitink
Neměl jsem ještě čas si všechno pořádně poslechnout, a tak jen ve zkratce několik postřehů. K většině nahrávek se ještě vrátím.
Bach je senzační na rozjímání či před usnutím. Entropicture už není takové zjevení jako Illustratosphere. Von Otter je naprosto úžasná. Kočičková opět veskrze hravá (a tentokrát nejen s klavírem). Kodály není tak dramatický, jak jsem očekával. Kožená je výtečná. Richtěr chytne za srdce. Harnoncourtova Má vlast je báječně kontroverzní, o tom bude radost psát.
Víc zatím nevím.
Subscribe to:
Posts (Atom)